Jaká je deprese?

12. září 2017 v 20:44 | Bagger |  Povídání, vypovídání
Někteří lidé žijí celý život v představě, že ti, kteří propadají depresím jsou jen ufňukanci, kteří se neumí jednoduše oklepat.

Deprese je vražedná věc. Kdo ji nezná, ten nemůže vědět. Když se s ní setká někdo, kdo je vlastně "v pohodě", hodně jím to otřese. A cesta ven je tak těžká, že pravděpodobně hodněkrát uklouznete a sjedete zase až na dno.

Špatně se vám dýchá. Máte obrovský pulz, srdce vám bije jako při adrenalinovém sportu. Jste zcela paralyzovaní. Nemůžete nic. Jen sedíte, díváte se z okna, celé minuty ani nepohnete brvou. Nemáte chuť k jídlu. Celé dny nemusíte jíst. V obličeji jste zcela bílí, nemáte barvu. Život ve vás vyhasl. Na okolí nereagujete, popř. jen v nezbytné míře. Dáváte všem vytrvale najevo, aby vás nechali na pokoji. Přitom ale vlastně hrozně chcete obejmout, vyslechnout, vyplakat se - akorát si to často ani sami neuvědomujete.

Jste zbyteční. Všechno je zbytečné. Nic nemá cenu. Prohráli jste. Celý svět vás rozválcoval. I když někoho třeba máte, fakticky jste v tuhle chvíli úplně sami. Připadá vám, že vás nikdo nemá rád. Nikomu na vás nezáleží. Jste jen nuly, které okolní svět ještě pořád nějakou záhadou toleruje. A vy nechápete proč. Za nic nestojíte. Jste zbyteční. Jste odpad. Nemáte se rádi. Nenávidíte se.

Tak rádi byste se s někým dohadovali o tom, zda lepek vlastně ubližuje tělu. Tak rádi byste s někým probírali, zda je tenhle druh šampónu lepší než tamten. Ale to nejde.

Chcete mít konečně klid. Chcete, aby už bylo po všem. Chcete lusknout prstem a zmizet.
 

Každý rozchod snáším zle. Proč se nemůžu posunout dál? Protože se nemám rád! (3.)

6. září 2017 v 19:48 | Bagger |  Témata dne
(3. a poslední část)

Pokud se nemáte rádi, z žádného rozchodu nemůžete nikdy vyjít se vztyčenou hlavou. Vždy skončíte na podlaze, ale hlavně se z ní nebudete moci zvednout. Bude to pěkně bolet a nepřestane to, dokud vám potřebu "aby mě měl někdo rád" nedoplní někdo další.

Sám jsem zdevastoval podobným způsobem dva vztahy. Neměl jsem se rád. Vztah šel už ve svém průběhu do háje, nebyl jsem funkční partner. Žil jsem si oddělený život, potřeboval jsem pomalu jen to, abych někoho měl a věděl, že nejsem sám (z toho přímo sálá vysoké ego). Ačkoliv byl začátek opravdový, cit jsem zavrtal někam do sebe. Časem jsem partnerky začal jen vysávat. Takový život žít nechci.

Celý tenhle kolotoč nekonečné bolesti má jen jedno řešení: začít se mít rád. Jak? Rovnou zapomeňte, že byste toho docílili vůlí: motivační fráze jsou sice krásná věc, na tohle ale neplatí. Můžete se přes den nadopovat čtením firstclassu k prasknutí, druhý den už vám to ale bude prd platné a můžete začít znovu (ne, že by ony články nebyly pravdivé, naopak, pouhé pochopení obsahu ale nestačí). Můžete se taky začít věnovat manuálním činnostem, ani to ale není skutečný lék. Sami sobě sebelásku nevsugerujete. Naučit se mít se rád není jako pochopit grafy v mikroekonomii nebo se naučit zpaměti štos papíru. Podle lidí, kteří to dokázali, to je asi takhle: zezačátku se vám nedaří správně přemýšlet, je to ale věc "něžnosti" sám k sobě a trénování mysli.Tak jsem zvědavý…

Snad toho jednou docílím. Jiná možnost není.

Pokud víte, že o současného partnera opravdu nechcete přijít, a troufáte si říct, že to opravdu může dobře klapat (to je klidně možné!), je třeba okamžitě začít s nápravou a prací na sobě. Jak? Dovolím si přidat odkaz na výborný článek: http://kysilka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=323307. Pomoci může také vhodně zaměřená jóga (např. Prana Vashya), přednášky na podobná témata. Výborným nástrojem jsou setkaní lidí se stejným problémem, obvykle vedena někým, kdo dokáže pomoci (ačkoliv to zní hodně pofiderně, já vím). Pokud jste - podobně jako já - spíše realističtěji založení, můžete se vydat cestou psychoterapie, doplňovat hypnózou... Rozhodně nečekejte, že se vše spraví za týden či tři návštěvy, řešení bude pravděpodobně trvat i několik let. Je to ale jediný způsob, jak se posunout dál. Nic jiného neexistuje, nikdo nic lepšího nikdy nevymyslel. A já jsem teprve na začátku.

Na úplný závěr bych dodal, že sebeláska je především základ toho, na čem pak stojí vše ostatní ve vztahu. Sebeláska je pojivo, na kterou pak nabalujeme další věci. Proto je chyba zaměňovat sebelásku s jinými psychickými problémy. Sebeláska je vlastně taková forma základního penetračního nátěru mezi betonem a nivelační stěrkou: pokud není beton správně napenetrován, nivelační stěrka se vám s ním nespojí. A pak se odtrhne i všechno, co na nivelovanou podlahu položíte (podlahová krytina). Kdo by chtěl chodit po blbé podlaze?

Promiň, Laduš. Kéž bych ti to mohl dokázat, a pomohlo mi to k tobě...

Každý rozchod snáším zle. Proč se nemůžu posunout dál? Protože se nemám rád! (2.)

6. září 2017 v 19:48 | Bagger |  Témata dne
(2., prostřední část)

Po definitivním rozpadu začíná živoucí hrůza. Nemůžete ex dostat z hlavy, je to k nevydržení. Jdete s kamarádem na pivko a stále se vám vybavuje ex. Jdete s kamarádkou do galerie a vzpomenete si na ex. Ve vaší hlavě de facto ani nedojde k rozchodu: reálný člověk už sice dávno není váš partner, přesto vás ve vaší hlavě provází na každém kroku. Trvá to měsíce, někdy i roky. Nemůžete jíst, spát. "Jsem nic, bezcenný, nula, nemám hodnotu." Nezasloužíte si sami před sebou ani dárek k Vánocům. Jediné, co chcete a potřebujete je on/ona. Tohle končí až tehdy, když si najdeme nového partnera. Potíž je v tom, že i s ním se to samé roztočí nanovo.

Nevíte, jak si pomoci. Můžete si věřit, že to zvládnete, a že už se vám to nestane. Můžete doufat. Můžete se modlit v Boha, roztáčet amulet štěstí do aleluja, můžete si přečíst 20 knih o tom, jak žít lepší život, naučit se všechny motivační fráze nazpaměť - a stejně to přijde s dalším partnerem znovu.

V takovém případě si pogratulujme, že alespoň chápeme, že právě my máme problém. Je třeba si uvědomit, že máme určitý hendikep, který si kompenzujeme právě naším partnerem. Je dost možné, že v dětství se nám jako malému miminku nedostávalo dost lásky rodičů, že jsme v menším věku trpěli odděleností či jsme naučeni, že pochvala a ocenění přichází jen "za zásluhy". Ať už je to tak či onak, partner nám podvědomky slouží k doplnění sebelásky, která nám chybí. Můžete daného člověka mít skutečně rádi, fakticky ho ale potřebujete k tomu, abyste byli sami spokojení. Protože se nemáte rádi, nemáme sami pro sebe žádnou svoji vlastní hodnotu. Partner je tak ten, kdo nám tu hodnotu doplní, udělá nás těmi, kým jsme měli být už na začátku vztahu. "Teď chodím s Maruškou, teď jsem šťastný, věřím si, jsem silný."

Sáhněte si do svědomí: než jste s ním/ní začali chodit: cítili jste se dlouho jako trosky a nuly, o které nikdo nestojí a nikdo nezavadí? Je pravda, že váš život dostal nějakou barvu až s příchodem vašeho partnera, do té doby to bylo peklo? A s jeho odchodem se svět zase zhroutil a byli jste zpět začátku?

Popravdě nezaleží na tom, zdali se rozejdete vy s partnerem nebo obráceně:

  • Rozcházíte se vy: Vztah už delší dobu nefunguje a myslíte si, že vám bude konečně dobře. Jste venku ze vztahu, který vám jakoby "nic nedával", do kterého už jste nechtěli investovat. To jste ale zapomněli na to, že přítomnost a partnerova láska vás činí hodnotnými sami před sebou. Navíc vám nejspíš narostlo ego, protože na to spokojenost v životě nejste zvyklí a neumíte s ní zacházet. A jelikož jste byli díky vztahu hodnotní, měli jste sílu ho ukončit. Kdybyste byli sami, nenašli byste sílu ani k tomu jít posekat zahradu. Po skončení vztahu nejspíše následuje určitá úleva. Čerpáte z energie, kterou jste vysáli z bývalého partnera. Za pár hodin či měsíců ale nevyhnutelně zjistíte, že už vám energii nikdo nedoplňuje. Nikdo vám nedává najevo, ze vás má rád (i když jste to sami už dávno nevnímali, protože jste si na partnerovu lásku zvykli a brali ji jako samozřejmost - stala se z toho jen "naplněná potřeba"). V moment si uvědomíte, že jste tu zase sami, a začíná peklo. Cítíte se strašně sami, opuštění. Zase jste ty staré nuly, co nestojí ani za nic. "Už nemám Marii, jsem ubohý člověk."

  • Když se rozejde partner s vámi: Můžete si chvíli říkat, že to vlastně byl vůl/kráva. Můžete se zlobit, obviňovat ho. Můžete rozchod také přijmout jako něco, co fakticky bylo nevyhnutelné, a brát to chvíli docela dobře. Nejspíše se ale brzy budete cítit jako kus hnijící zeleniny, něčeho, co nikoho nezajímá. Mate sice přátele, ale to nestačí. "Zase jsem sám = jsem nula."

Další články


Kam dál

Reklama